Mlha beznaděje
Nebesa, zahalena v zasmušilých tónech, kráčela s hlavou
sklopenou, vstříci plačící Zemi.
Ta smutně a vyděšeně vzhlížela k nim. Prosila o pomoc!
To lidé, ti ji zabíjeli a trýznili. Její šat trhali a znečistili
a její duši ranili svou lhostejností, ačkoli bez Země, by nebyli...
Nebesa zasažena bolestí a strachem Země, shlížejíc na krutá
stvoření, která dál lhostejně se smála a na dětech Země hodovala, pomalu se k
Zemi skláněla, jako by ji chtěla obejmout, utěšit. Ale ne, byl to jen blud.
Mlžný opar se spolu s nebesy snesl k Zemi a halil ji v
pochmurný šat. To lidé ještě nevěděli, netušili. Skrze mlhu lidstvu nebesa
dávala krutou lekci a pouze pro ně - Matku Zemi uklidňujíc - otevřela Pandořinu
skříňku strachu a smutku a lidstvo upadalo do depresí, lidé byli neteční a tak
nepáchali žádnou škodu a bolest. Byli neškodní, ovládaní smutkem a beznadějí.
Jen blázen a snílek v koutě se smáli a nebesům pěli slávu,
za jejich krutou prohnanost a lidskou beznaději...
Žádné komentáře:
Okomentovat
Budu moc ráda za každé Vaše slovíčko!